*************************************************************************************************************************************************************************

V rámci cyklu školních představení vám pro cílovou skupinu žáků druhého stupně základních škol, studentů středních škol a gymnázií, nabízíme projekce filmů čelních osobností naší i světové kinematografie.

 Jedná se o díla,která jsou neodmyslitelným základem kulturního rozhledu a vzdělání.

Každý z filmů zaručuje vysokou obsahovou a uměleckou hodnotu, splňující estetický a výchovný účel promítání či funkci doplňku učiva.

**************************************************************************************************************************************************************************

 České

Pouta                                                        

Katka                                               

Romeo, Julie a tma                        

Petrolejové lampy                             

Něco z Alenky                                  

Lekce Faust                                     

Démanty noci                                  

Postava k podpírání                          

Bílá nemoc                                      

Čapkovy povídky                              

Daleká cesta                                              

Krakatit           

                         

Zahraniční filmy

Rekviem za sen                               

Farma zvířat                                              

Carmen                                           

Vtáčkovia, siroty a blázni                           

Aguirre, hněv boží                                     

Každý pro sebe a Bůh proti všem      

Nenápadný půvab buržoazie             

Zrcadlo                                            

U konce s dechem                            

Země zaslíbená                                

Evangelium svatého Matouše           

 

EKO/ETNO/SOCIO

Dělníkova smrt                                

Příběh o uplakaném velbloudovi                

Dům k pověšení                               

Tulpan                                             

Gomora                                           

Světlo                                                       

Architekt odpadu                             

Home              

 

ČESKÉ FILMY

 

 Pouta                                str.15

 

Drama / Thriller / Psychologický / Česko / Slovensko, 2010, 140 min

Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. 

 

Katka

 

Dokumentární / Česko, 2009, 90 min

Film Heleny Třeštíkové je unikátním časosběrným dokumentem, mapujícím čtrnáct let v životě mladé narkomanky a jejího marného zápasu se závislostí. Proč začala brát drogy? Jak sama říká - chtěla se lišit. Píše se rok 1996 a tehdy devatenáctiletá Katka žije v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích s nadějí na obyčejný život - touží mít přítele, jednou i rodinu. Happy end se však nekoná. Režisérka zaznamenává ve svém filmu rok za rokem Katčin sestup níž a níž na spirále krádeží, prostituce, fyzického i psychického chátrání, na spirále, přerušované jen občasným vzepětím naděje a odhodlání s drogou skoncovat. Její touha je upřímná, droga ale nakonec vždycky zvítězí. Podaří se Katce konečně najít sílu ve chvíli, kdy otěhotní a budoucí mateřství jí nabídne životní motivaci? 

 

Romeo, Julie a tma

Drama / Válečný / Československo, 1959, 94 min

Velice precizní postižení okupační atmosféry strachu, ovládající celou společnost. Hrdinkou je z transportu uprchlá židovská dívka, kterou mladičký student ukryje na půdě jednoho činžovního domu. Navzdory ohrožení i mládencově měšťácké rodině mezi nimi vyraší něžná láska.

 

Petrolejové lampy

 

Drama / Československo, 1971, 101 min

Sugestivní filmové drama Petrolejové lampy natočil Juraj Herz podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. Vypráví v něm tragický příběh stárnoucí dívky Štěpy, žijící na přelomu století v dusném prostředí českého maloměsta, v ovzduší nepochopení a předstíraných citů, přetvářky a falše. Štěpě jsou neustále matkou vnucováni adepti na ženění, kteří ovšem musejí pocházet z téhož okruhu jako ona. Štěpa je však jiná než ostatní dívky. Jakoby zasažena duchem emancipace vyslouží si pověst dívky volných mravů a ta přirozeně nápadníky z řad městské honorace odrazuje. Než by se stala starou pannou, provdá se za bratrance, zkrachovalého důstojníka. V den svatby ale ještě netuší, jaká strašlivá nemoc pronásleduje jejího ženicha...

Pečlivě rekonstruované období secese v sobě tají osudové lidské trápení: stárnoucí dívka z rodiny maloměstské honorace se dočká svého štěstí, když se provdá na pohledného důstojníka. Netuší ovšem, že muž trpí zhoubnou pohlavní chorobu - s marnou obětavostí pak o něho pečuje, vystavena zlomyslnému posměchu svého okolí. Vynikající, stále sugestivní snímek Juraje Herze se opírá o procítěné, jemně odstíněné herecké výkony Ivy Janžurové a Petra Čepka.

 

Něco z Alenky

Animovaný / Fantasy / Československo / Švýcarsko / Velká Británie / Západní Německo, 1988, 86 min

Švankmajerův film Něco z Alenky je poctou nezměrné Carrollově představivosti, ale současně i záminkou k rozvinutí o nic menší představivosti vlastní. Je autorovou vzpomínkou na dětství, a zároveň pokusem evokovat prožitek dětství i v divácích. Infantilní vnímání světa totiž surrealisté vždy stavěli na roveň básnické intuici či myšlení příslušníků domorodých kultur. Všechny tyto formy lidské mentality jsou vzdáleny otěžím logického a pojmového chápání reality, v němž není místo pro obraznost, která je tolik potřebným prostředkem proti okorání lidského ducha.Jestliže postavě Alenky vyhradil režisér pro její hry prostor dětského pokoje, prostorem, který ve filmu vyhradil své představivosti, je sen. Čili fenomén, na němž se surrealisté rozhodli dokázat, že realita, jež člověka obklopuje, je jen fragmentem jeho života, který do plnohodnotného celku – surreality – doplňují neprobádané oblasti nevědomí.
Něco z Alenky demonstruje propojení reality a snu velmi výmluvně. Když se dívka na konci filmu probudí, uvědomujeme si, že celé dobrodružství se odehrálo během jejího spánku. Až na jednu drobnost: terárium je opravdu rozbité a králík je opravdu pryč – sen se stává skutečností a skutečnost snem. André Breton, zakladatel surrealismu, definoval tento stav vzájemného prolnutí pojmem „spojité nádoby“.

 

Lekce Faust

 

Loutkový / Drama / Fantasy / Česko / Francie / Velká Británie, 1993, 97 min

Muž s aktovkou v podání Petra Čepka dostane cestou z práce leták s mapkou, kterou, ostatně jako všichni, zahodí bez mrknutí. Jenže doma v doručené poště objeví další slepou mapku s označeným domem. Rozhodne se ho tedy najít a v tomto domě se začne odvíjet klasický příběh J. Fausta a pekelníka Mefista. Muž vžívající se do Faustovy role je vytržen ze svého všedního života, v němž otázky po smyslu života nemají místo a jeho všetečná zvědavost ho strhne do dobrodružství ducha, kde se rozplyne jeho vlastní nicotná osobnost. Nabývá zde však na významu odvěký spor mezi Bohem a Ďáblem o lidskou duši.

 

Démanty noci

 

Drama / Psychologický / Válečný / Podobenství / Československo, 1964, 64 min

Obraz útěku dvou českých mladíků z transportu smrti je dynamizovaný a významově prohlubovaný vkomponováním asociativních retrospektiv zážitků a představ jednoho z nich. V opakovaných projekcích jeho snů, obav a tužeb vše lidské pomalu ustupuje živočišnému, úměrně s rostoucím tlakem ohrožení. Naturalisticky živě zhmotněná situace utečenců - jejich hlad, únava, úzkost, nutkání sebezáchovného pudu - to vše naznačuje pokus o záchranu za jakoukoliv cenu. Dvojice se stává štvanou zvěří, jíž loví senilní starci sudetské vesnice, zobrazující vládu bezmocných. Film ztvárňuje proud vědomí, transponují vnitřní vidění do strohé a originálně sevřené podoby, odkrývající hloubku úzkosti, šílené opuštěnosti, poníženého člověčenství, nemožnosti s někým se dorozumět a trápení se člověka jako odcizeného elementu v nepřátelském světě. Leitmotivem je touha po bezpečí, prezentovaná jako touha po domově. Němcův celovečerní debut patří k absolutní špičce české kinematografie. Zároveň navazuje na jeho krátký absolventský film Sousto, a to především zásluhou kamery, obdivuhodně se pohybující a kreslící smutek a bezútěšnost lesa... 

  

Postava k podpírání

Drama / Podobenství / Československo, 1963, 38 min

 

Středometrážní absurdní anekdota o muži, který se marně snaží vrátit vypůjčeného kocoura zpět do půjčovny, o jejíž existenci nechtějí odpovědné instituce nic vědět. Filmová metafora zobrazující období kultu osobnosti je společným režijním debutem Pavla Juráčka a Jana Schmidta.

Film jeho autor charakterizoval jako „kafkovské zobrazení absurdních situací, související s obdobím kultu, jehož zvrhlost jsme si nedokázali uvědomovat." Slavné podobenství o půjčovně koček je jízlivou úvahou na tehdy aktuální morálně společenské téma. Na malé ploše s minimem dialogů byla na okamžik jakoby poodhrnuta opona, aby se na chvíli odhalil stav zhypnotizované společnosti. 

 

Bílá nemoc

  

 Drama / Psychologický / Podobenství / Thriller / Československo, 1937, 106 min

Epidemie zákeřné choroby ničí obyvatele totalitního státu, jehož vůdce připravuje válečnou expanzi. Pokus lékaře z chudinské čtvrti čelit nemoci i nacionálnímu fanatismu ztroskotává. Pro filmové zpracování vycházející z inscenace ND byla připsána postava Dr. Martina, lékaře z malé, diktátorovými plány ohrožované země, který je ochoten pokračovat v aktivním odporu proti násilí. Film natočený podle stejnomenného románu Karla Čapka je paralelou k událostem v Německu třicátých let.

 

Čapkovy povídky

Komedie / Krimi / Drama / Povídkový / Československo, 1947, 106 min

V roce 1947 sáhli filmaři poprvé po Čapkových Povídkách z jedné a druhé kapsy. Režisér Martin Frič si ve spolupráci se scenáristy Františkem Vlčkem a Jaroslavem Žákem vybrali pět povídek: Propuštěný, Případ s dítětem, Balada o Juraji Čupovi, Ukradený spis a Poslední soud. První je o podmínečně propuštěném trestanci, ve druhé policejní komisař hledá pachatele uneseného dítěte a poznává, jak těžké je mezi navlas si podobnými nemluvňaty najít to pravé. Třetí je sugestivním vyprávěním o náboženském fanatikovi, který z božího příkazu zabil a jde se ve sněhové vánici udat na četnickou stanici. Ve čtvrté pátrá inspektor Pištora po bytovém zloději, který omylem ukradl tajné spisy generálního štábu, a v poslední povídce se dozvíme, že je-li na některé hříšníky pozemská spravedlnost krátká, trestu stejně neujdou.
Trvalou hodnotou filmu jsou herecké výkony hlavních protagonistů - byli to Jaroslav Marvan, Jaroslav Průcha, František Filipovský, Theodor Pištěk, František Kovářík a František Smolík. 

 

Daleká cesta

 

Drama / Válečný / Thriller / Psychologický / Československo, 1948, 108 min 

DALEKÁ CESTA, prvotina Alfréda Radoka (1914 - 1976), se nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a iritujícím skloubením hraného a dokumentárního filmu stala pro komunistický režim natolik neúnosnou, že byla nejprve nakrátko odsunuta do venkovských kin a posléze zcela vyřazena z distribuce. Měl na tom mj. svůj podíl i Radokův kolega Otakar Vávra (*1911), jemuž se Radokův styl zdál prý příliš křečovitý. Jak se Vávra přiznal ve svých vzpomínkách PODIVNÝ ŽIVOT REŽIŠÉRA (1996), když se ho přední stranický ideolog, ministr informací Václav Kopecký (1897 - 1961), na film dotázal, svůj názor nesmlčel a "Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech"... 

 

Krakatit

 

Drama / Sci-Fi / Thriller / Akční / Československo, 1948, 106 min

Čapkova předloha se v těsně poválečném kontextu dočkala zřetelné aktualizace: mimořádně ničivá třaskavina v rukou válečných štváčů, které zajímají jen zisk, se může snadno stát osudnou rozbuškou, ohrožující celý svět. Režisér Otakar Vávra soustředí pozornost na horečnaté představy vyčerpaného a navíc zraněného protagonisty inženýra Prokopa, jenž se ze všech sil snažil zabránit zneužití svého vynálezu. I když po vypravěčské stránce (snově stylizované sekvence, které přibližují hrdinovo narušené vnímání, prozrazují inspiraci ponurým francouzským poetismem) film přece jen zestárnul, jeho výpověď si dodnes uchovává svou naléhavost.

Román Karla Čapka Krakatit zfilmoval Otakar Vávra již záhy po druhé světové válce a pojal jej jako horečnatě expresivní varování před jadernou zkázou. V roce 1980 se k tomuto dílu vrátil znovu, tentokrát však zdůraznil násilnou aktualizaci výchozího textu ve smyslu zákeřných imperialistických piklů. Hlavní hrdina vědec Prokop se ocitá ve smrtelném ohrožení, když chce zabránit zneužití svého epochálního vynálezu třaskaviny Krakatit dvěmi skupinami lidí, kteří s její pomocí chtějí ovládnout svět. 

 

ZAHRANIČNÍ FILMY

 

 Requiem za sen

Drama / Krimi  / USA, 2000, 102 min

Aronofského Rekviem za sen, který se v roce svého vzniku stal hojně diskutovaným filmem, je strukturován jako frenetická smuteční skladba pro čtyři lidské osudy, jež trpce graduje během třech navazujících ročních dob. Příběh strmého životního pádu židovské vdovy Sarah Goldfarbové, kterou castingový rutinér nepřímo dovede k závislosti na hubnoucích pilulích slibem, že bude moci vystoupit ve své milované televizní show, jejího syna Harryho, jeho nevyrovnané přítelkyně Marion a černošského parťáka Tyrona, kteří společně propadají drogám, ubíhá od přívětivého, nadějného léta přes depresivní, nejistou sezónu podzimu až po krutě deziluzivní zimu. Klíčem k tomuto dílu ovšem není ani tak narativní linka, jako spíš jeho zbytnělý formalismus, místy záměrně dohnaný až na hranici exhibice.

 

 Farma zvířat

 

Animovaný / Drama / Velká Británie, 1954, 72 min 

Animovaná Farma zvířat je adaptací slavné stejnojmenné bajky George Orwella o nebezpečí totalitních systémů, jenž se stal ostrou kritikou stalinského režimu. Ačkoliv Orwell dopsal román v roce 1944, předpověděl řadu poválečných událostí. Animovaná verze jeho románu z dílny Johna Halase a Joy Batchelorové se stala prvním celovečerním britským animovaným filmem.

Farma zvířat zůstává základním stavebním kamenem britské animace a jeho zakladatelský význam ještě umocňuje téma snímku, které není pouze „anti-komunistické“, jak si asi přáli jeho zadavatelé, ale nadčasové. Jak řekl jeho tvůrce John Halas, je to film o svobodě. A ta se stává v době pozdního kapitalismu stejně nedostatková, jako v době nedávno minulé.

 

Carmen

Drama / Muzikál / Španělsko, 1983, 102 min

Filmový příběh se odvíjí paralelně s reálnou love story, která vznikne mezi protagonisty při zkouškách na baletní představení. Taneční výraz vstupuje i do soukromého vztahu Josého a Carmen (Laura del Solová), tancem v pohybové stylizaci vyjadřují dialog, erotický vznět, něžné vyznání i prudký spor. Skrze tanec herci projevují emoce postav i své vlastní. Drama vášně a žárlivosti je vygradováno zrcadlovým zdvojením, které kamera Tea Escamilla vizualizuje souběžným záznamem na zrcadlové stěně ve zkušebním studiu. V hudbě rozpoznáváme úryvky z Bizetovy opery v osobité  interpretaci významného kytaristy Paca de Lucíi (ve filmu hraje sama sebe), který je skladatelem filmové hudby i autorem aranžmá operních árií. Tak jako Gades se svým souborem vytváří moderní pohybové parafráze lidových španělských tanců, těží de Lucía inspiraci z tradičního španělského flamenca. Platí to o slavné Habaneře z Carmen v originálním Lucíově provedení, kterou Saura inscenuje jako žertovnou oddechovou scénku herců o přestávce, nebo o strhujícím výjevu z tabákové továrny, kdy se dělnice mezi sebou porvou. Saura záměrně stírá hrany mezi nacvičovaným představením a skutečností (filmovou), aby navodil nejistotu, co je hrané a co opravdové. S gradací divadelního příběhu se stupňuje i napětí ve vztahu obou protagonistů - v sólech i duetech. Nezapomenutelná taneční konfrontace se rozpoutá mezi Carmen a její sokyní, první dámou souboru (Cristina Hoyosová, nezapomenutelná Nevěsta ze Saurova filmu podle Lorcovy Krvavé svatby a později hlavní hrdinka v Čarodějné lásce). Úmyslně znejasněná je hazardní karetní hra Josého-Gadese s Carmeniným mužem, která pojednou plynule přejde do ostrého, tanečně stylizovaného souboje. Saura nevysvětluje, zda se výjev skutečně stal, nebo byl jen zhmotněnou představou žárlivé představivosti. Stejně zmátne i exaltovaný předsmrtný tanec Josého s Carmen. Zamýšlí jej zhrzený milenec jako rozloučení s milovanou bytostí, kterou chce zabít, anebo jde jen o patetické scénické gesto?

 

Vtáčkovia, siroty a blázni

Drama / Československo / Francie, 1969, 78 min

Málokdy osudy, provázející vznik filmu, tak věrně kopírují jeho příběh a náladu. Na počátku všeho stála nabídka, o které sní každý režisér. Světově proslulý producent Samy Halfon (mj. Hirošima, má láska) nabídl Juraji Jakubiskovi, ať si natočí film, jaký chce. Během šestnácti dnů vznikl scénář, který dával značný prostor improvizaci. 

Jakubisko ve snaze vyjít vstříc francouzskému publiku hledal jakýkoliv pevný bod, který by mohl spojovat tuzemského diváka s francouzským, až našel postavu Milana Rastislava Štefánika, spoluzakladatele československého státu, ale především muže, který byl svého času nejen slovenským, ale právě i francouzským generálem. 

Začátek filmu je radostný. Domnělý Štefánikův syn, třicátník Andrej, a jeho vrstevník, panic Yorick vedou nudně bezstarostný život, do něhož vnese to opravdové světlo a radost až setkání s půvabnou židovkou Martou. Tři sirotkové, jejichž rodiče se navzájem povraždili, přežívají ve světě násilí, cynismu a beznaděje díky svému bláznovství, hravosti a optimismu. Tak jako ale tvůrci bezprostředně po srpnu 1968 nedokázali utéct před okolní realitou, neutečou před ní ani hrdinové filmu. To, co začínalo jako radostná pohádka, končí drastickým, pro Jakubiska zcela netypickým mordem.

 

 Aguirre, hněv boží

 

Dobrodružný / Drama / Životopisný / Západní Německo / Peru / Mexiko, 1972, 100 min

Herzogův AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ je jedním z velkých tíživě vizionářských filmů. Vypráví příběh expedice konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560-61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován příběhy o zmizelém městě. Úvodní záběr je strhující: dlouhá řada lidí se šine strmou cestou do údolí hluboko pod nimi, zatímco mlžná oblaka zasťiňují vrcholky. Muži mají kovové přilbice a hrudní pláty, své ženy nesou na nosítkách. Jsou oblečení pro dvorní slavnost, ne do džungle...

 

Každý pro sebe a Bůh proti všem

Drama / Krimi / Životopisný / Západní Německo, 1974, 110 min

Každý sám pro sebe a Bůh proti všem je po snímku Aguirre hněv boží dalším filmem Wernera Herzoga zakoupeným NFA do české distribuce. Sledujeme v něm skutečné osudy mladého Kašpara Hausera, který se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Po mnohaletém odloučení od lidí, neschopný komunikace ani samostatného pohybu, se stává předmětem zkoumání a výchovy společnosti, která se ho snaží přizpůsobit svým normám. Tvůrce se drží známých, mnohokrát zpracovaných faktů o tajemném Kašparovi, který až do svých šestnácti let vyrůstal v temném sklepení bez dotyku s vnějším světem. Podmanivým způsobem popisuje jeho první okamžiky mezi lidmi, sžívání s neznámým prostředím, ukazuje „jak asi člověk poprvé vnímá věci“. Hlavní roli režisér svěřil neherci Brunovi S., který si prošel podobnou zkušeností jako postava filmu. Atmosféru snímku dotváří snové, surreálné sekvence Kašparových představ a vizí spolu spodmanivým hudebním doprovodem.

 

Nenápadný půvab buržoazie

Komedie / Drama / Fantasy / Francie / Itálie / Španělsko, 1972, 102 min

Autorskou dvojici už od jejich první spolupráce na Deníku komorné (1962) vzrušovala práce se snově absurdní výstavbou vyprávění. Podle pokroucené, nekauzální a jakoby zlomyslné „logiky“ jsou tak strukturovány prakticky všechny jejich společné filmy. Od Krásky dne (La belle de jour; 1967) přes Mléčnou dráhu (1969) a Přízrak svobody (Le fantôme de la liberté; 1974) až po Buñuelův poslední dokončený film Tajemný předmět touhy (Cet obscur objet du désir; 1977). Právě Nenápadný půvab buržoazie mezi nimi zaujímá stěžejní místo. Buñuela vždy provokovalo pracovat nejen se snem, ale s nesmyslností jako takovou. Konání jeho postav je totiž především ne-smyslné, nikam nevede a od počátku je odsouzeno k sebezničující cykličnosti. Povrchní figurky mondénní společnosti ve skutečnosti k ničemu nesměřují, „hrají“ své usměvavě snobské party bez špetky sebereflexe (a posléze i studu). Odtud onen vracející se leitmotiv chůze hrdinů po silnici jakoby odnikud nikam. Podle Jiřího Cieslara je totiž tato cesta ve skutečnosti jen „pouhým hybným strnutím. Metaforicky znázorňuje jedno z mnoha zdání, jimiž se zahltilo dynamické bytí novodobých pseudocestovatelů, těkajících od jednoho »setkání« k druhému, aniž by k opravdovému potkání v silném smyslu slova mohlo dojít. Mánie vytrvale se scházet, přemísťovat se a putovat je tedy pouze povrchní nervozitou, zakrývající v elegantních poutnících úzkostnou vnitřní nejistotu. Jejich nezávazná konverzace, nemizející úsměvy, ustavičná dbalost o upravený zevnějšek a péče o zdání »normálního« chodu událostí tvoří jakousi sebeklamnou diskrétní kontinuitu, pod níž se rozevírá hlubší a pravá diskontinuita jejich »přerušovaných« životů, totálně oddělených od podstatných otázek po smysluplném bytí.“ Buñuel s Carrièrem však nesměřují jen k formalistické hře s vyprávěním jako cyklickým „uvězněním“ postav. Poselství Nenápadného půvabu buržoazie směřuje k vážnějšímu zevšeobecnění. K nelítostně ironické studii „pospolité lidské povrchnosti a úplného »rozmarného« zapomenutí hlubších životních orientací.“ (Jiří Cieslar, Luis Buñuel, Praha 1987). Jan Hlubek.

 

Zrcadlo

Drama / Životopisný / Sovětský svaz, 1975, 108 min

Ruský režisér Andrej Tarkovskij (1932-1986) natočil celkem sedm celovečerních filmů. Je až symbolické, že v této řadě uprostřed se nachází Zrcadlo, jeho nejosobnější dílo, o kterém však prohlašoval, že nejméně vyjadřuje jeho estetický vkus a celkově se k němu choval poměrně odmítavě. Režisérovu sebekritiku lze však přijmout jen do určité míry, pro mnoho diváků je právě Zrcadlo vůbec nejoblíbenějším dílem z tvorby Andreje Tarkovského. Tarkovskij o něm uvažoval už po Andreji Rublevovi (1966), ale než jej skutečně realizoval, uběhlo téměř deset let. Za tu dobu se různě proměňovaly názvy projektu: Bílý, bílý den; Martyrologium; Vykoupení; Zpověď nebo Proč se držíš v ústraní. Nakonec zvítězilo Zrcadlo, snad pro pohled na sebe sama, který nám tento předmět poskytuje, přičemž nemusí jít jen o pohled vnější, ale i vnitřní, do své duše. Se vznikem filmu se v Tarkovského životě spojuje i jedna legenda, jíž byl sám autorem. Impulsem k natočení Zrcadla byly údajně sny, které se opakovaně odehrávaly na jednom místě - v okolí rodného domu, do nějž se Tarkovskij neodvážil vstoupit. Přičítal tomu však vyšší smysl a rozhodl se natočit o snovém obrazu film, prostřednictvím kterého by se vnitřně osvobodil. Učinil tak, ale záhy se u něj dostavil nečekaný pocit ztráty sebe sama, jakási prázdnota, s níž se musel smířit, aby mohl jít dál. Hrdinou Zrcadla je Alexej, muž středního věku, který onemocní vážnou chorobou. Upoután na lůžko, rekapituluje svůj život a bílá místa paměti si objasňuje v rozhovorech se svou matkou. Je pozoruhodné, že Alexeje nikdy nespatříme, na rozdíl od matky, kterou ztvárnila režisérova skutečná matka, Maria Višňakovová. Oproti ní je postava otce v pozadí, což koresponduje s Tarkovského zážitky z dětství. Když mu byly tři roky, rodiče se rozvedli a on vyrůstal se svou mladší sestrou u matky. Po vypuknutí války se všichni tři přesunuli na venkov do obce Jurjevec, kde byla dřevěná chalupa plná knih a kde byl Tarkovskij v neustálém kontaktu s přírodními živly, jež tvoří nedílnou součást poetiky jeho filmů - zvláště voda. S otcem, známým básníkem, se vídal jen málokdy, ale i jej využil do svého filmu: Arsenij Tarkovskij v něm čte vlastní verše. Už z toho lze předpokládat, že Zrcadlo nebude mít klasickou vyprávěcí stavbu. Časové vrstvy se zde vzájemně prostupují a není snadné se v nich zorientovat. Ani herecké obsazení nám v tom hned nepomůže, neboť Alexejovu matku a manželku Natalju hraje stejná herečka a Alexeje v období dopívání a jeho syna Ignata představuje jeden a týž herec. Do role matky a manželky zvažoval Tarkovskij obsadit Bibi Andersonovou, herečku známou z filmů Ingmara Bergmana, případně Allu Děmidovovou (jí později přisoudil roli typografky, matčiny kolegyně z tiskárny), nakonec se rozhodl pro Margaritu Těrechovovou, v té době herečku Divadla leninského komsomolu v Moskvě. Pracoval s ní pozoruhodným způsobem: Tarkovskij jí nedával dopředu číst scénář, aby sama v sobě provedla vnitřní zápas s hranou postavou. Těrechovová podala nezapomenutelný výkon, po němž následovala další spolupráce na Tarkovského dramatizaci Hamleta (1977), kde na své domovské scéně hrála královnu Gertrudu. Přestože Zrcadlo nepostrádá řadu rozjímavých scén, oproti jiným Tarkovského filmům obsahuje mnoho střihů a provést celkovou montáž tohoto díla nebylo jednoduché. Andrej Tarkovskij vzpomíná na 19 různých verzí, na chvíle bezradnosti a utrpení, ale i na vnuknutí, kdy film sestříhal ani neví jak, proti všem základům tradiční dramaturgie, a ve výsledku geniálně.

 

U konce s dechem

 

Krimi / Drama / Romantický / Francie, 1959, 87 min

Legendární nestárnoucí debut klasika francouzské Nouvelle vague. Pastiš filmových žánrů v originální filmové koláži-dekonstrukci. Neúnavný rebel a experimentátor Jean-Luc Godard s pomocí svého dvorního kameramana Raoula Coutarda posílá vycházející hvězdu Belmonda na osudnou štafetu v ulicích Paříže.
Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku překvapuje formální vytříbeností a bezprostředním vyprávěním a fragmentárností. Téměř závratné tempo příběhu o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním vrahu na útěku představuje odvetu mladé filmařské generace úzkoprsé společnosti.
Režisér si nenuceně pohrává s žánrovými klišé a hlásí se k anarchistickému okouzlení zločinem, sexem, násilím. Přitom znovu objevuje krásu filmové interpunkce, jak ji definoval Griffith nebo Feuilladův Fantomas. Nevyhýbá se kontrapunktnímu srovnání, hýří širokou paletou nástrojů, od klasického Mozarta, až po odvazový jazz.
Snímek má i příznačné poslání bezstarostné jízdy a volného pádu, tak typické pro divoké mládí a bezohlednou upřímnost. Sotva se totiž Godardův hrdina nadechne, pokud mu to závratné tempo a těkající kamera umožní, již chcípá na bílé laině ulice.
Vzkřísení filmové řeči a nastartování nových vyjadřovacích možností, které U konce s dechem signalizuje, má i dodnes nesmírný vliv, který je možno najít i u tak rozdílného režiséra, jako je Quentin Tarrantino. Přitom jeden z nejvlivnějších a stále svěžích snímků světové kultury není jen dílem jednotlivce. Ďábelský koktejl a manifest Nové vlny o rychlé jízdě, vraždě, bezstarostné mládeži, pop-ikonách západní kultury totiž pomáhali namíchat tehdy ještě nepříliš známé osobnosti jako režiséři François Truffaut, Claude Chabrol nebo Jean-Pierre Melville.

 

Země zaslíbená

 

Drama / Polsko, 1975, 179 min

Film Andrzeje Wajdy Země zaslíbená je mimořádně osobitým přepisem románu W.S. Reymonta, který je věnován zrodu městské průmyslové společnosti v posledních dvou desetiletích minulého století. Autor zobrazil formování polsko-německé průmyslové oligarchie, dobu konjunktury a bezohledného konkurenčního boje i vykořisťování tvořící se třídy proletariátu. Tři hrdinové filmu reprezentují tři národnostní složky lodžského měšťanstva - Poláky, Němce a Židy - a současně jsou jakýmsi kolektivním portrétem lodžského "selfmademana", podnikavého, dravého, cynicky obětujícího veškeré ideály a morální zábrany touze po moci a penězích.

 

 Evangelium sv. Matouše

Drama / Životopisný / Itálie / Francie, 1964, 140 min

 Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho Evangelium sv. Matouše (1964, viz také FP 44/67) patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy. - Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježíše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého poslání a jemuž patří významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické filozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečně odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.).
Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Starobylá Judea tu není zobrazená jako legenda; vyprahnutá země, ubohé chatrče pastýřů a kamenný palác ohromují svojí prvotní divokostí. Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úlohe Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu. V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje "realitu". Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky čistou černobílou tonalitou, zdůrazněnou znakovým použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny.

 

EKO / ETNO / SOCIO

 

Dělníkova smrt

Dokumentární / Rakousko / Německo, 2005, 122 min

 

Šest kapitol a šest podob dělnické práce na přelomu tisíciletí. Dvouhodinový dokument Michaela Glawoggera je především vizuální a zvukovou symfonií, která zachycuje nezastavitelný tep fyzické práce i exotických pracovních organismů, v nichž neustále někdo běhá, nosí, pracuje, snaží se. Sledujeme na plátně obří kinematografický kolos, ne tak zcela nepodobný rozběhlé fabrice, ale i „živočichopis“, v němž nás průvodce a zároveň „dirigent i generál“ Glawogger vodí ve dvou hodinách po pracovištích celého světa. 
Autor se snaží vzít naše smysly ztečí a přiblížit podmínky manuální práce, kterých si na cestách po exotice nevšímáme. Odhaluje nerovnováhu práce na globalizované zeměkouli, kde rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi mohou dosahovat několika staletí. Film jde zároveň proti celému zbanalizování pojmu dělnické práce a dělníka, jejichž pojmenování jsou jedněmi z nejvíce zprofanovaných pojmů moderní historie. Režisér přímým obrazem bez jakéhokoliv komentáře (!) hledá svědectví, aby nalézal původní, od frází očištěný význam a „obraz“ – co to je být dnes dělníkem?
Zbídačelí, nezaměstnaní ukrajinští havíři prolézají v mrazu nízkými štolami uzavřených šachet, aby si na černo naloupali trochu uhlí na zátop. Ženské zatím čekají venku a hřejou se v ušácích a rukavicích. Indonéští nosiči síry podnikají se zavěšenými křehkými koši na ramenou dlouhé pochody i před očima zvědavých turistů, práce je pro ně virtuozitou a dřinou, při níž se lze předhánět, soutěžit o odměnu a vystavovat na odiv vlastní vytrvalost. Nigerijští řezníci vjíždějí dlouhými noži do masa na smrt určenému dobytku, svlékají hory masa z kůže a opalují je nad zapálenými pneumatikami. Hlína obřích, primitivních jatek se barví všudypřítomnou krví a smrtí, jako by šlo o šamanský rituál. Jeho podstatou je primitivní zápas člověka se zvířetem o základní potřebu – nasytit hlad, v níž jdou stranou všechny morální koncepty i bázeň ze smrti. Pákistánští dělníci na břehu rozřezávají zrezivělý „dinosauří“ tanker, jako by se bortil domeček z karet, stejně jako se rozpadá doba velkých industriálních i ideologických kolosů. Naopak chudí čínští dělníci budují moderní obří továrny nového impéria a slouží čemusi, co je pro ně neznámé, nepředstavitelné. A v moderním bohatém Německu přeměnili někdejší ocelárny na muzeum pro rodiny s dětmi.
Glawoggerův přístup má výhodu, že nad každou kapitolou filmu lze znovu promýšlet podstatu lidské práce, na níž vznikla naše rozrůzněná, i když paradoxně globalizovaná civilizace. Jeho film je sám o sobě dlouhou dřinou, při níž lze vymýšlet nové a svěží metafory popisující lidskou práci, stejně tak ale zároveň tvořit nové a nové dělnické „fráze“.

 

Příběh o uplakaném velbloudovi

Dokumentární / Drama / Německo / Mongolsko, 2003, 93 min  

Dva studenti Vysoké filmové školy v Mnichově - ona z Ulánbátaru a on z Florencie - natočili absolventský film pohybující se mezi dokumentem a hraným dramatem. Film byl nominován na Evropskou filmovou cenu v sekci dokumentů a získal Cenu FIPRESCI na MFF San Francisco a Cenu diváků na MFF Karlovy Vary 2004. Děj filmu začíná v poušti Gobi na jihu Mongolska na jaře 2002. Velbloudí samice, patřící rodině kočujících pastevců, po těžkém porodu odvrhne své mládě a nechce ho krmit. Je to vzácně se vyskytující albín. Zdá se, že mu není pomoci, když si jeho majitelé vzpomenou, že mládě by mohl zachránit dávný rituál, který umí vykonat hudebník ze vzdálené vesnice. A tak za ním vyšlou své dva syny. Film patří mezi nejpříjemnější překvapení ve světové kinematografii posledních let.